Duben 2013

Nedočkavost <3 Láska, koně

8. dubna 2013 v 18:14 | CoCo |  Z mého života
Nedočkavost. To je momentální téma týdne a já se musela usmát, protože u mě je tohle docela dost aktuální téma. Asi před třemi měsíci jsem objevila v sousední vesnici vzdálené asi dva kilometry dvě kobylky, které patří pánovi, který neumí jezdit a má je jen na parádu. Po asi skoro měsíčním odkládání kvůli různým komplikacím jsme pánovi zavolali a ten řekl, že není žádný problém, že klidně u něho jezdit můžu. Jenže pak asi zase další dva týdny jsem nemohla, protože jsem byla různě u babiček a po dalších rodinných návštěvách. Když jsem si povinnosti odbyla, volali jsme znovu pánovi od koní, jenže ten pro nás měl smutnou a špatnou zprávu, že kobylku srazilo auto a potrvá než se uzdravá, a že druhá je mladá kobylka dlouho neježděná. Jenže to už mámin přítel mu znovu kvůli mladé kobylce volat nechtěl, takže jsem musela zase nějaký týden počkat. To už jsem, ale nevydržela a po několika dnech, týdnech jsem do vesnice zajela osobně na kole. Jenže jsem si z nepochopitelného důvodu vybrala zrovna ten jediný den v týdnu kdy bylo hnusně a byl sníh. Takže majitel koní mi řekl, že by byl rád kdybych na mladou chodila, ale až se oteplí. Takže čekám další měsíc a sleduju rtuť na teploměru a modlím se za teplo a sluníčko.

Letošní jaro si opravdu dalo na čas, ale zdá se podle venkovního počasí i podle předpovědí, že se umoudří. Venku se rtuť na teploměru vyšplhala k devíti stupňům a sluníčko hezky svítí. Moc moc moc doufám, že tohle počasí vydrží a bude se už jen oteplovat. Jsem na ty kobylky fakt natěšená a nemůžu se dočkat. Ve škole nemyslím na nic jiného než na kobylku a plánuju. Doufám, že tento víkend to konečně klapne a já půjdu za "mou" milovanou kobylkou, kterou jsem si tolik oblíbila, už jen díky tomu, že jsem ji chodila pozorovat a krmit k výběhu. Už mám plán jak s ní začnu pracovat, ale o tom až články někdy jindy :).

Láska. Další důvod k mé nedočkavosti. Minulé léto se semnou rozešel kluk, byli jsme spolu docela krátce, hlavně kvůli dálce. To byl i jeho důvod k rozchodu. Ale mám ho fakt ráda a jsem do něj snad ještě stále zamilovaná. Už od začátku zimy tak trochu plánujeme, že se k sobě vrátíme a že k nám přijede. Bylo by skvělé kdyby to vyšlo tento víkend :). A jsem docela nedočkavá, ikdyž i celkem nervozní. Mám strach, že to co bylo mezi náma už zaniklo, ale snad ne. Co jsem se pro něj naplakala a natrápila... Svět by byl krásnější bez kluků =D =) =P ... Nebylo by tolik trápení.

Tak se mějte :). HOŘÍM NEDOČKAVOSTÍ na Vaše komentáře :P :D.

Mámin přítel, manžel

8. dubna 2013 v 10:00 | CoCo |  Z mého života
Před pár lety si máma našla nového přítele, protože mezi mámou a tátou to moc neklapalo. Bylo mi asi 12, když jsem přišla ze školy domů a chystala se do kroužku, slyšela jsem dupání na schodech a viděla jsem kufry v chodbě. Táta je pilot tak jsem se ho ptala jestli někam zase letí třeba na delší dobu a on že ne že se stěhuje. Nakonec u nás ještě chvíli bydlel a jednoho dne nás všechny vztekle svolal že je "rodinná porada" (což se u nás nikdy nevedlo) a vysvětlil nám v záchvatu svého ega, že se spolu rozvádí, že si maminka našla přítele atd. a pro nás pro děcka to byl šok a nechápali jsme to. Hlavně to bylo od něj všechno hrozěn nešetrné a jednal v záchvatech svého uražného a zraněného ega a myslím, že vůbec nepřemýšlel nad tím co to s náma udělá. Ale tento článek není o rozvodu mých rodičů takže přistoupím k tomu maminýmu příteli. Hned ze začátku jsem ho nesnášela. Měl dlouhý, kudrnatý vlasy a vypadal jak mánička byl mi hrozně nesympatickej. Ještě než jsme se přestěhovali za ním do nového bytu tak jezdil on k nám (a že to byla celkem dálka asi 300 km) a jezdívali jsme s ním na chalupu. Pak máma otěhotnila což jsme my samozřejmě ze začátku nevěděli a přestěhovali jsme se za ním do čech. Ze začátku to bylo docela maso. Pořád jsme se hádali, nesnášela jsem ho. Přišlo že se pořád do všeho motal, mámě do výchovy a do všeho co se nás týkalo. Strašně mě s tím štval! Kolikrát jsem na něho řvala a on byl totálně mimo a občas jsem myslela že mě zmlátí. Jednou na chalupě mu teda už bouchli nervy chytil mě, mávl semnou vzduchem, pamatuju si že semnou shodil i nějaký židle co tam stáli a mlátil mě. Máma samozřejmě uplně mimo a jediné na co se zmohla tak brečet a přemlouvat ho ať to nedělá. Naštěstí na mlácení došlo jen jednou. Pak už si vylíval všechno jen na mém chudákovi psovi, kvůli kterému jsme se taky několikrát pohádali. První měsíce, první rok to bylo nesnesitelné, ale teď už po těch asi třech letech společeného bydlení si myslím, že se to o hodně zlepšilo i naše vzájemné vztahy. Už se nehádáme, neřveme na sebe, neztrácíme nervy a nemlátí mě ani psa. Teď se spíš občas pošťuchujeme a "hádáme" ze srandy hlavně o jídlo :D. Jediné co mě ještě do teď štve, že jsme se přestěhovali minulý rok do nově postaveného baráku a pes nesmí dovnitř a musí být na zahradě. Ke všemu začal utíkat ze zahrady, takže musí být přivazaná ke kotci a k boudě, naštěstí ten řetěz má docela dlouhý a až se oteplí spravíme plot.

Ach ta zatracená škola!

7. dubna 2013 v 20:40 | CoCo |  Z mého života
Škola. Slovo, ze kterého jde občas mráz po zádech. Já měla se školou vždy problém. Nejhorší to asi bylo na druhém stupni. Už v šesté třídě mi hrozila čtyřka z matematiky a v sedmé jsem ji už dostala. No a v osmé a v deváté třídě jsem už těch čtyřek snad dostala i víc. Dokonce v deváté třídě na konci, jsem ještě musela dělat reparát z matematiky. Přitom si myslím a nejen já si to myslím, že nejsem hloupý člověk. Jen se mi nechce a jsem líná což, je asi ještě horší. Nedokážu se k ničemu přemoct. I doma, když mám jít třeba uklízet koupelnu, nebo čistit klece zvířatům tak to hrozně oddaluju včetně učení. No a nakonec tu máme neděli večer a já zjišťuju, že nemám hotový čtenářák, nejsem naučená NIC. A to už jsem v prvním ročníku střední školy. Minulý rok jsem taky byla v prváku ale na učilišti, jenže to jsem opravdu řekla, že mezi takové lidi nepatřím a nehodlám patřit, takže jsem se kousla a naučila se na přijímačky a dostala jsem se na můj vysněný obor chov cizokrajných zvířat. Takže teď jsem zase v prváku, ale je to všechno o dost náročnější. Každý den jezdím do školy 40 km TAM a 40 km ZPÁTKY. Takže, ráno vstávám v pět, a když je praxe, kterou mám ve středu v ZOO tak vstávám ve čtyři. Je to mazec s tím dojížděním, ráno jedu tak hodinu a půl a odpoledne klidně i dvě a půl hodiny i víc podle toho jak mi jede autobus. Přijedu domů večer unavená z cestování a školy a už se mi nic nechce dělat ani se učit. Ještě s tou mou leností je to mazec. Je fakt, že jsem se od prvního pololetí trochu zlepšila asi o jeden, dva stupně, ale zase třeba v chovatelství se zhoršila na trojku ze dvojky a v zoogeografii z dvojky na čtyřku takže to si musím hbitě opravit. Teď je to fajn, už je víc světla tak to není tak "depresivní", ale v zimě jsem myslela, že umřu. Do školy za tmy, ze školy za tmy. Teď ještě to sluníčko a teploučko a svět bude hned hezčí a radostnější :). A co vy a škola? Měli jste s ní někdy problém? Já teda kromě těch známek na základce měla problém trošku i se spolužáky a pak jsem měla problém kvůli tomu tam i chodit takže trošku i to záškoláctví tam bylo, páč maminka byla bohužel moc hodná a nevěděla si semnou rady tak mě omlouvala. :( Díky bohu, že už je to zamnou toto období.

Vztah na dálku

6. dubna 2013 v 21:16 | CoCo |  Z mého života
Čauec, nevím kolik lidí tu má zkušenosti se vztahem na dálku, ale já tu zkušenost bohužel/bohudík (?) mám. Ani nevím, proč ten vztah vůbec vlastně vznikl. Seznámila jsem se s jedním klučinou na facebooku, má stejné zájmy a názory tak jsem si s ním začala psát. Byl hrozně fajn, chodili jsme každý večer na skype a zapínali jsme webku. Za těch pár týdnů psaní a "webkování" jsem ho měla vážně opravdu hodně ráda a to jsme se ještě ani neviděli osobně. No asi po třech měsících psaní přijel a to, i přestože bydlí asi desítky kilometrů daleko. Hodně jsem si toho vážila. Budu upřímná, byla jsem z toho setkání v ten den opravdu hodně na nervy a do teď se divím, že jsem do toho vůbec šla. Nebudu nic nalhávat, když jsem ho v prvním okamžiku spatřila, vůbec jsem toho kluka nepoznala. Nevím, čím to bylo, ale vypadal jinak než z fotek a z webky. Nebyla jsem zklamaná, spíš jsem se bála toho, co si od toho všeho slibuje a taky jsem si v duchu říkala, že to bude hodně dlouhý den. No kdyby mi někdo v tu chvíli řekl, že nakonec do něj budu zamilovaná až po uši, nevěřila bych mu (Upřímnost nade vše já vím :D). Ze začátku jsme si jen povídali, vlastně on povídal já byla většinu času zticha. No a minuty ubíhali, my chodili po městě, šli do parku, občas si někam sedli no a pak mě chytl za ruku. Sice mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se stalo, ale v závěru mi to ani nevadilo. No nakonec jsem se do klučiny během jednoho odpoledne zamilovala a došlo i na to líbání :D, ze kterého jsem byla celou tu dobu nervózní a snažila se mu bůh ví proč vyhnout. Bylo to moc fajn. Klučina pak za mnou ještě přijel v létě na víkend, když rodiče nebyli doma a bylo to s ním všechno moc super. Byla jsem do něj blázen a vlastně to byl můj první kluk úplně ve všem. Byla jsem blázínek zamilovaný a věřila jsem mu, i přestože jsme se tak málo znali. Potom přišla ta velká rána a milý hoch mě poslal do háje. Že prý ho to moc mrzí, ale že vztah na dálku nezvládá. Několik týdnů a možná i měsíců mi trvalo, než jsem se z toho zlomeného srdíčka vyléčila a že mě to opravdu hodně bolelo. Vstávala jsem s pocitem, že už nemá cenu žít, co tu vlastně na tom světě dělám. No prostě malý hlupáček. No začátkem zimy mi zase začal psát a nakonec z něj vylezlo, že mu chybím. Ten pocit se nedal popsat. Vztek, radost, naděje, ale hlavně ten vztek. Kdo by nebyl vzteklý že? No takže si zase nějaký ten týden a měsíc píšeme a plánujeme, že zase půjdeme ven. Bude muset přijet on. Nejen, že mě máma za ním nepustí, dokud ho osobně nepozná, ale přece když chce něco napravit tak by se měl snažit on no ne? Ublížil mi vážně hodně a doufám, že tentokrát to dopadne o trochu líp a budeme spolu déle a víc se poznáme. Mám jen strach, že po té dlouhé době až se uvidíme, že to co mezi námi bylo, už zmizelo. Ale to snad ne =). No ty vztahy na dálku jsou na nic hlavně, když ještě člověku není osmnáct a bydlí s rodiči. A co vy? Máte nějakou zkušenost se vztahy na dálku? Šli byste do toho znovu? No já upřímně, s jiným člověkem už ne. Ale ON za tu druhou šanci a zkoušku stojí =).



Zdroj obrázku: Google.com

Svěřím se radši blogu

3. dubna 2013 v 20:10 | Coco |  Z mého života
Zdravím,
v dnešní době hlavně mladá generace lidí má facebook a většina z nás je na něm skoro každý den. Kromě toho, že si můžeme pokecat se znamýma přes chat můžeme psát i statusy. A to je právě to co mě přivedlo k tomu si založit blog. Statusy člověka svádí k tomu aby do nich psal všechno co ho napadne. Pak se u některých lidí stává, že jeho zeď se stala deníčkem a kolikrát na sebe napráskáme hodně věcí. Třeba já se snažím se v tomto krotit, ale mám tendence se někam vypsat a myslím že facebook není to správné místo. Kromě toho né všichni mí "přátelé" na FB jsou opravdu mými opravdovými přátely, takže jsem se rozhodla že si založím blog. Je mi jedno kolik lidí to bude číst, ale hlavní je to že tu budu anonymní a vypíšu se ze svých starostí. Nečekejte tu drby ani nejnovější drby o celebritách, snad ani žádné soutěže to možná až někdy časem pokud bude nálada. Bude to obyčejný blog o obyčejné holce co má sklony k negativnějšímu myšlení :):D:P.
Zatím se mějte ;)